Za jeskynním rakem na Novou Guineu

Ani věčně tmavé jeskynní prostory nejsou bez života. Mezi jeskynní živočichy patří i raci; je jich známo přes čtyřicet druhů, které obývají výhradně severoamerické jeskyně. Zoolog ing. Jiří Patoka, Ph.D., DiS. z katedry zoologie a rybářství České zemědělské univerzity v Praze vám přijede vyprávět o expedici českých vědců na Novou Guineu, kde objevili prvního jeskynního raka jižní polokoule. Ve čtvrtek 19. července, v sále teplického planetária.

V Oceánii ležící Nová Guinea je největším tropickým ostrovem na světě. Je domovem mnoha jedinečných druhů živočichů a rostlin a svou druhovou bohatostí se může směle měřit s Austrálií. Kromě jiného je i posledním místem na Zemi, kde se vyskytuje větší množství vědě dosud neznámých druhů raků. Zdejší terén je velice členitý, od malarických bažin u pobřeží až po vrcholky hor, z nichž nejvyšší se tyčí úctyhodných 5030 metrů nad mořem. Vápencové skalní útvary ukrývají velké množství jeskyní. Mnohé jsou zatopené nebo jimi protékají ponorné řeky. Všechny dosud známé druhy troglobiontních raků (tedy těch, které trvale obývají jeskynní ekosystémy) náleží k čeledi Cambaridae a vyskytují se výlučně v Severní Americe. Proč by však nemohli jeskynní raci žít i na Nové Guineji? Objevit je: to byl zcela konkrétní cíl expedice českých přírodovědců.

Západní část ostrova Nová Guinea patří Indonésii. Hlavní město provincie Papua se nazývá Jayapura (dříve Hollandia); každé ráno z něj startují menší vrtulová letadla směrem do hor, k 250 kilometrů vzdálenému údolí řeky Baliem. Ta je hlavní vodní tepnou odvádějící srážky do nížin. Prší zde téměř každý den, což je z hlediska průzkumu zatopených jeskyní velký problém, protože hladiny řek včetně těch ponorných stoupají často až o několik metrů. Proto bylo klíčové, aby expedice proběhla v období sucha, kdy prší o něco méně. Na Novou Guineu dorazili naši vědci v srpnu roku 2017. Expedice byla dvoučlenná; kromě Jiřího Patoky se jí zúčastnil zoolog Martin Bláha z Jihočeské univerzity. Oba vědci s předstihem e-mailem kontaktovali jednoho z domorodých průvodců kmene Dani (jak je to dnes jednoduché) a lámanou angličtinou domluvili detaily. Proto alespoň přibližně tušili, co je čeká. Pokračuje Jiří Patoka:

„Na cestu do hor, kde se měla nacházet jeskyně s raky, jsme se vydali společně s průvodcem Onesiem Lokobalem, náčelníkem vesnice Palimoro Markuse Halakem a jeho manželkou. Pršelo a cesta vedla přímo vzhůru. Po průchodu prvním sedlem se pěšina ztratila a dál jsme postupovali nezpevněným kamenitým terénem. Nakonec jsme ale bez větších komplikací dorazili do vesnice Palimoro, která se nám stala na několik dalších dní domovem. Vesnici tvořily oddělené domy mužů (tzv. palimoro) a žen, společenská budova se dvěma otevřenými ohništi, na kterých se vařilo, a chlívky prasat, která jsou hlavním zdrojem masa pro místní obyvatele. Ti si jídelníček doplňují ještě hady, rybami a vačnatci kuskusy, které loví v okolních lesích. Mají také psy, ale chovají se k nim moc hezky a oproti zkazkám, které jsme slyšeli, jsem přesvědčen, že jejich maso nejedí. Z rostlin se konzumují především sladké brambory batáty, různé byliny a divoce rostoucí mandarinky. Z města si Daniové nosí ještě rýži a kuřecí maso. Místní obyvatelé nás přijali velice přátelsky a z okolních vesnic se na nás přišli podívat i jejich sousedé. Rozdávali jsme různé dárky, především kovové předměty, jako zavírací nožíky, nůžky, rybářské háčky, které v těchto horách mají ještě stále svou cenu. Náčelník dostal dalekohled a měl z něj očividně velkou radost. Na oplátku nám věnoval několik tradičních penisových pouzder zvaných koteka nebo horim, síťové tašky noken a přívěsky z kostí kasuára, prasečích klů a bambusových korálků.

Do jeskyně samotné jsme se vydali opět s náčelníkem a průvodcem, navíc nám každému byli přiděleni odhadem desetiletí kluci, kteří na nás měli dávat pozor. Děti to braly vesele a podobně jako dospělí se skoro pořád smály, což nutilo k úsměvu i nás. Obecně se dá říct, že podobným smyslem pro humor jsme prolomili všechny ledy. Oproti původním představám, že řeka bude vytékat z jeskyně ven, se ukázalo, že teče kdesi pod povrchem a budeme k ní muset slézt komínovitým vstupem. Ten místní nazývají Hagepma, ale jeskyně jako taková žádný název nemá. Jak jsme sestupovali dolů do tmy, odhalovaly kužely světel z čelovek překvapivě bohatou krápníkovou výzdobu. Po několika suchých dómech jsme prolezli až do koridoru, kterým protékala řeka Yumugima, ve které se měli vyskytovat kýžení raci.

A skutečně, raky jsme nalezli. Dvouleté úsilí došlo naplnění – kýžení jeskynní raci skutečně existují a my jsme je najednou drželi v rukou, prohlíželi jsme si je a fotili. Jejich tělo ztratilo téměř veškerou pigmentaci, zůstalo zachované jen nevýrazné mramorování hlavohrudi a zadečku. Základní zbarvení je okrové, ale našli jsme i jednoho narůžovělého jedince a jednoho samce s namodralými hroty a klouby klepet. Pro jeskynní druhy jsou typické zakrnělé oči a ani naši raci nebyli výjimkou. Oči mají ve srovnání s venkovními neboli epigeickými druhy velice malé, průměr rohovky je menší než průměr oční stopky. Největší jedinec, kterého jsme objevili, byl samec o celkové délce těla 14 cm; největší nalezená samice měřila 10,5 cm. Kromě dospělých raků jsme nachytali i několik nedospělých jedinců a malých ráčat; populace je tedy evidentně ustálená a prosperující, byť hustota je malá, což je patrně důsledek chudých potravních zdrojů v jeskyni. Podzemím jsme nachodili asi pět kilometrů a podařilo se nám odchytit 32 dospělých raků.“

Nález byl publikován v odborném časopise Zootaxa. Pro nový druh jeskynního raka byl uznán jako platný latinský název Cherax acherontis, česky rak nažloutlý.

Povídání zoologa Jiřího Patoky o dobrodružné cestě za jeskynními raky začne jako vždy v 18 hodin. Planetárium najdete v Koperníkově ulici v Teplicích (nedaleko trolejbusové zastávky Fráni Šrámka). Teplická hvězdárna prochází velkou rekonstrukcí, která by měla skončit v létě letošního roku.

Foto © Jiří Patoka, Česká zemědělská univerzita Praha