Pro les nevidíme stromy. Paleofaunistika měkkýšů odhaluje krajinné detaily

O vývoji krajiny střední Evropy po konci doby ledové toho v obecných rysech víme poměrně hodně. Nastal čas podívat se na výjimky z obecností, na místa ve zmizelé krajině, kde bylo něco „jinak“. Jak prozradí malakoložka doc. RNDr. Lucie Juřičková, PhD. z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty pražské Univerzity Karlovy ve čtvrtek 16. ledna na teplické hvězdárně, šnečí ulity zachované v různých typech sedimentů nám takové detailní pohledy umožňují.

Schránky měkkýšů, ať už fosilní nebo subfosilní (takové, u nichž zatím nedošlo k nahrazení organické složky anorganickou – tedy ke zkamenění), je možné určit do druhu a přímo radiokarbonově datovat. Díky znalostem, které vědci mají o vztahu mezi rozmanitostí přírodního prostředí a výskytem šnečích druhů, mohou tímto způsobem získat přímou, v čase ukotvenou informaci o dávné krajině, včetně různých zajímavých detailů. Schránky se vyskytují přímo tam, kde měkkýši kdysi skutečně žili; může se však jednat o velice malé území, doslova zákoutí zmizelého světa.

Přednáška malakoložky Lucie Juřičkové o dávno mrtvých šnecích, výzkum jejichž schránek pomáhá odkrýt podobu ztracené krajiny, začne na teplické hvězdárně v obvyklých 18 hodin.

Ilustrační foto v abstraktu: dimitrisvetsikas1969, Pixabay.com, Simplified Pixabay License

Ilustrační foto v článku: Subfosilní schránky druhu Cerithium alucastrum z řeckého ostrova Kos. Kredit: H. Zell, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons