Staň se Champollionem aneb O dětech a hieroglyfech

Některé děti dorazily samy, jiné s rodiči. Dorazila také Renata Landgráfová z Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy, která se velmi dobře vyzná v egyptských hieroglyfech a dovede o nich zajímavě a srozumitelně vyprávět – a to i dětem. Nejprve si s nimi povídala o Egyptu, z jehož historie si děti pamatují především pyramidy, mumie a faraony a pak už se věnovala egyptskému písmu, které nemělo vždy podobu krásných obrázkových znaků, ale někdy i docela složitých „klikyháků“ hieratického a démotického písma.

Ať v té či oné podobě, hieroglyfy dlouho odolávaly rozluštění; dokud nebyla v roce 1799 objevena tzv. Rosettská deska, na níž byl trojí zápis jednoho a téhož textu v hieroglyfech, démotickém písmu a také v dobře srozumitelné řečtině. Právě díky tomu byly o 23 let později hieroglyfy rozluštěny. Zasloužil se o to mladý francouzský učenec Jean-Francois Champollion, který si už jako malý chlapec – ve věku návštěvníků Café Nobel – vytyčil za cíl, že hieroglyfy rozšifruje, a za svým cílem šel natolik tvrdohlavě, že se mu to nakonec opravdu podařilo. Děti v ústeckém Fokus kafe se mohly přesvědčit, jak moc složitá cesta to byla.

Egyptoložka Renata Landgráfová je nejprve stručně seznámila s vývojem písma v Mezopotámii a Egyptě a pak přešla k podobě egyptského písma, které nazvala hieroglyfickým „krasopisem“. Číst si v něm je někdy trochu problém. Egyptští písaři rádi své znaky rovnali do ideálních čtverců a navíc bylo možné hieroglyfy psát i číst libovolným směrem, který se naštěstí pozná podle toho, jak jsou jednotlivé figury otočené. Text bylo možné doplňovat obrázky do podoby jakýchsi komiksů. Egypťané byli také přesvědčeni, že hieroglyfy, odvozené často ze zvířecích nebo lidských předloh, mohou ožívat a „nebezpečné“ znaky se proto často snažili omezit v pohybu přesekáváním a nebo tím, že je zkrátka nenakreslili celé.

Egyptské hieroglyfy nebyly ani zdaleka tak prostým písmem, jako je naše latinka, která má pro každou hlásku svůj znak. Některé hieroglyfické znaky byly skutečnými obrazy, které zaznamenávaly celé slovo – ať už doslovně, kdy husa znamenala „husu“, a nebo symbolicky, kdy obrázek chrámové standardy nahrazoval slovo „bůh“. Hieroglyfické texty obsahovaly i různé rébusy, jaké znáte i v češtině – např. ve slově „rukavice“ stačí nahradit první dvě slabiky obrázkem ruky a vznikne vám právě takový rébus, jaké využívali i staroegyptští písaři. Některé hieroglyfické znaky zaznamenávaly jednosouhláskové zvuky, tak jako latinka, a tvořily jakousi „abecedu“. Existovaly ovšem i dvousouhláskové nebo trojsouhláskové znaky. Celý složitý systém doplňovaly tzv. determinativy. Ty se hodily v případě, že bylo nutné odlišit od sebe slova různého významu, která se však zapisovala stejnou sadou zvukových znaků, takže by snadno mohlo dojít k záměně. A navíc determinativy vymezovaly hranice slov v jinak jednolitém textu. Stát se ve starém Egyptě písařem jistě nebylo nic jednoduchého.

Děti si to mohly samy vyzkoušet za pomoci pracovních listů a zjednodušené hieroglyfické abecedy, ve které se nejdříve snažily přečíst některá známá jména a pak si mohly do hieroglyfické podoby převést i své vlastní jméno. Navíc si mohly nakreslit i svůj vlastní „determinativ“ – obrázek, který by je samotné nějakým způsobem charakterizoval, zachytil jejich oblíbenou činnost a nebo koníčky.

Dlužno poznamenat, že staroegyptští písaři by si asi s jejich determinativy neporadili. Obrázek počítače nebo mobilu by jim řekl stejně málo, jako kresba lokomotivy. Rozšifrovali by možná nanejvýš obrázek postele – vždyť i staří Egypťané museli někdy spát, právě tak jako my. Některým z malých účastníků Café Nobel bez kofeinu se ten den možná o starých Egypťanech i zdálo. Některé z dětí byly nadšené, že se díky egyptoložce Renatě Landgráfové „naučily“ další písmo, kterým mohou šifrovat své tajné zápisy. A to se taky počítá.

Frederik Velinský

Prezentaci Renaty Landgráfové najdete zde.