Teplice

21. prosince


 
Aktuality

21.12.2017

VZLUSAT-1: Česká technologická nanodružice ve vesmíru

Od konce června letošního roku obíhá po polární dráze kolem Země v pořadí sedmá česká nebo československá družice. Jmenuje se VZLUSAT-1 a je to naše první technologická nanodružice typu CubeSat. Ve spolupráci s českými soukromými firmami a univerzitami ji vyvinuli a zkonstruovali ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Praze. Vedoucím projektu VZLUSAT-1 je kosmický inženýr ing. Vladimír Dániel, Ph.D., který jej ve čtvrtek 21. prosince představí na Café Nobel v teplickém planetáriu.

 


14.12.2017

Výroba lithia – světová praxe a česká realita

Lithium, nejlehčí z alkalických kovů, je dnes předmětem neutuchajících diskusí i sporů. Chcete získat přehled o jeho současné světové výrobě a možném budoucím vývoji na trhu s lithiem? Pak určitě přijďte ve čtvrtek 14. prosince do ústeckého Fokus kafe! Ing. Vu Nguyen Hong, Ph.D. z Ústavu korozního inženýrství a kovového materiálu VŠCHT v Praze představí svůj výzkum získávání lithia z Li-slíd a potenciální využití této nerostné suroviny k průmyslové výrobě lithných sloučenin v Čechách.



Café Nobel na Facebooku

facebook-icon

 UJEP logo

OPVK_ver_zakladni_logolink_CB_cz

logo-IPRM_v09_090623-bez-pozadi.PNG

15.10. 2012

Za polární září s profesorem Petrem Kulhánkem

29V rámci expedice Aurora, která je nakonec zavedla až na nejsevernější cíp evropského kontinentu, navštívili naši cestovatelé řadu zajímavých míst, která tak či onak souvisí s vědou. Malou fotoexkurzi s vyprávěním připravil Petr Kulhánek i pro účely Café Nobel, 11. října 2012.

Měli jsme příležitost navštívit vědecké městečko DESY v německém Hamburku, orientované na částicovou fyziku, kde účastníky expedice zaujal zejména 250 metrů dlouhý laser FLASH a staveniště laseru XFEL, který se se svými třemi kilometry délky zhruba za dva roky stane největším laserem svého druhu na světě. Další cesta zavedla expediční vozidla do nádherné přírody švédského národního parku Skuleskogen, ke kosmodromu Kiruna, kam se ale naši cestovatelé nedostali a pak na norské soustroví Lofoty, které si zvolili jako hlavní pozorovatelnu.

 

Bohužel, celý pobyt na Lofotách účastníkům expedice propršel. Na zatažené obloze polární záři nespatřili. Sdílný policista jim sice poradil, že nejlépe se polární záře pozorují v lednu, ale to byla, jak se říká, rada „knížecí“. „Do minus čtyřiceti stupňů bychom nešli,“ podotkl k tomu Petr Kulhánek. Nejpřesnější, ale velmi svérázné věštby ohledně polárních září se nakonec dočkali od jedné místní chovatelky sobů...

 

Ale to už jejich pobyt na Lofotách končil a další putování vedlo do Tromsø, kde mají v Univerzitním muzeu rekonstrukci tzv. terrely, malé napodobeniny Země, kterou počátkem 20. století zkonstruoval Christiaan Birkeland. Tento norský vědec jako první přišel na to, co jsou polární záře. Správně usoudil, že je způsobují částice, přilétající od Slunce. Konkrétně se jedná o elektrony slunečního větru, které vybudí zemskou atmosféru, takže se ve výšce od 70 do 1 000 kilometrů rozsvítí závoji polárních září. Tento mechanizmus Birkeland úspěšně napodobil právě na své terrele, na níž se mu podařilo vybudit umělý aurorální ovál – prstýnek „polární záře“, takový, jaký se ve velkém objevuje nad naší planetou, a to kolem 70. magnetické rovnoběžky. Jak to tak bývá, ve své době zůstal Christiaan Birkeland nepochopen a raději se začal živit výrobou umělých hnojiv. Až dlouho po jeho smrti se ukázalo, že měl pravdu a Norsko svého hrdinu rehabilitovalo.

 

Také členové expedice Aurora 2012 se nakonec dočkali a polární záře viděli na vlastní oči, a to hned dvakrát – v norském Birtavare a finském Haapavesti. Něco málo z nich předvedl Petr Kulhánek i návštěvníkům Café Nobel, a to jak ve statické, tak i pohyblivé formě. Jak také připomněl, polární záře jsou sice krásné, ale částice, přilétající od Slunce, mohou na Zemi způsobit i velké problémy. Pokud zemskou magnetosféru zasáhne opravdu velký chuchvalec plazmatu, dojde k magnetické bouři, která může způsobit kolaps rozvodných sítí a připravit celé regiony třeba i na několik dní o dodávku elektrické energie. „U nás jsou polární záře vidět zcela mimořádně,“ podotkl ještě Petr Kulhánek s tím, že většina lidí by je stejně nepoznala. Považovala by je nejspíš za obyčejné červánky.

 

Další cesta expedice Aurora vedla na Nordkapp, označovaný jako nejsevernější mys Evropy, a pak už do Finska, do měděného dolu Pyhäsalmi, hlubokého 1 440 metrů, kde se jim dostalo velmi vřelého přijetí. Kromě samotného dolu se účastníci expedice těšili hlavně na návštěvu zdejší mionové observatoře EMMA. Ta je ukryta v hloubce 75 metrů. Zatím je rozestavěná a v provozu jsou teprve první dva detektory mionů, částic pocházejících ze sekundárních spršek kosmického záření. Nakonec se cestovatelé vydali do Estonska, aby se podívali tzv. Ilumetské krátery – okrouhlé prohlubeniny, z nichž minimálně dvě prokazatelně vznikly při pádu velkých meteoritů asi před 6 600 lety.

 

Na vyprávění Petra Kulhánka navázala beseda s návštěvníky, kteří se kromě polárních září zajímali například u sluneční i zemský magnetismus a očekávané přepólování Země, stavbu velkého laseru v Dolních Břežanech a nebo o kulový blesk, který narozdíl od polárních září zůstává jevem dosud nevysvětleným. I tady se ale, podle Petra Kulhánka, blýská na lepší časy, protože alespoň některé typy kulových blesků už se vysvětlit podařilo. Třeba by o nich mohlo být nějaké další povídání v rámci cyklu Café Nobel. Uvidíme.

 

Frederik Velinský

 

P.S. Vše o expedici Aurora 2012 najdete na webu sdružení Aldebaran: http://www.aldebaran.cz/actions/2012_Aurora/index.html

 



OPVK_hor_zakladni_logolink_CB_cz   UJEP logo logo-IPRM_v09_090623-bez-pozadi.PNG   © 2012 UJEP