Ústí nad Labem

8. listopadu

 
Aktuality

15.11.2018

Od katodových paprsků do nitra atomu

Katodové paprsky byly velkou fyzikální záhadou druhé poloviny 19. století. Výzkum jejich vlastností přinesl nečekané zvraty: stály u objevu paprsků X, radioaktivity i u odhalení první elementární částice – elektronu. Od ní pak byl už jen krok k vyřešení struktury atomu. Byl to ale opravdu jen krok? S fyzikem doc. RNDr. Stanislavem Danišem, Ph.D. z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze se ve čtvrtek 15. listopadu v rámci Café Nobel na teplické hvězdárně vrátíme do časů přelomových objevů, kdy byla objasněna povaha základních stavebních částic hmoty a kdy se tvořil nový pohled na svět kolem nás – s přívlastkem kvantový.


08.11.2018

Absint: Zelená víla

Od tmou zahaleného starověku až do současnosti trvá obliba nápojů připravovaných z pelyňku. Tomu současnému se říká absint a z jeho historie se dozvíte takřka vše. A je toho opravdu hodně – vždyť mnohá zákoutí, tajemství i mýty spjaté s absintem dráždí fantazii lidí po dlouhá staletí. Ve čtvrtek 8. listopadu o tom bude v ústecké kavárně Bárka vyprávět chemik doc. Dr. Ing. Petr Klusoň z Ústavu chemických procesů AV ČR a Přírodovědecké fakulty UK v Praze.



Café Nobel na Facebooku

facebook-icon

 UJEP logo

OPVK_ver_zakladni_logolink_CB_cz

logo-IPRM_v09_090623-bez-pozadi.PNG

15.10. 2012

Za polární září s profesorem Petrem Kulhánkem

29V rámci expedice Aurora, která je nakonec zavedla až na nejsevernější cíp evropského kontinentu, navštívili naši cestovatelé řadu zajímavých míst, která tak či onak souvisí s vědou. Malou fotoexkurzi s vyprávěním připravil Petr Kulhánek i pro účely Café Nobel, 11. října 2012.

Měli jsme příležitost navštívit vědecké městečko DESY v německém Hamburku, orientované na částicovou fyziku, kde účastníky expedice zaujal zejména 250 metrů dlouhý laser FLASH a staveniště laseru XFEL, který se se svými třemi kilometry délky zhruba za dva roky stane největším laserem svého druhu na světě. Další cesta zavedla expediční vozidla do nádherné přírody švédského národního parku Skuleskogen, ke kosmodromu Kiruna, kam se ale naši cestovatelé nedostali a pak na norské soustroví Lofoty, které si zvolili jako hlavní pozorovatelnu.

 

Bohužel, celý pobyt na Lofotách účastníkům expedice propršel. Na zatažené obloze polární záři nespatřili. Sdílný policista jim sice poradil, že nejlépe se polární záře pozorují v lednu, ale to byla, jak se říká, rada „knížecí“. „Do minus čtyřiceti stupňů bychom nešli,“ podotkl k tomu Petr Kulhánek. Nejpřesnější, ale velmi svérázné věštby ohledně polárních září se nakonec dočkali od jedné místní chovatelky sobů...

 

Ale to už jejich pobyt na Lofotách končil a další putování vedlo do Tromsø, kde mají v Univerzitním muzeu rekonstrukci tzv. terrely, malé napodobeniny Země, kterou počátkem 20. století zkonstruoval Christiaan Birkeland. Tento norský vědec jako první přišel na to, co jsou polární záře. Správně usoudil, že je způsobují částice, přilétající od Slunce. Konkrétně se jedná o elektrony slunečního větru, které vybudí zemskou atmosféru, takže se ve výšce od 70 do 1 000 kilometrů rozsvítí závoji polárních září. Tento mechanizmus Birkeland úspěšně napodobil právě na své terrele, na níž se mu podařilo vybudit umělý aurorální ovál – prstýnek „polární záře“, takový, jaký se ve velkém objevuje nad naší planetou, a to kolem 70. magnetické rovnoběžky. Jak to tak bývá, ve své době zůstal Christiaan Birkeland nepochopen a raději se začal živit výrobou umělých hnojiv. Až dlouho po jeho smrti se ukázalo, že měl pravdu a Norsko svého hrdinu rehabilitovalo.

 

Také členové expedice Aurora 2012 se nakonec dočkali a polární záře viděli na vlastní oči, a to hned dvakrát – v norském Birtavare a finském Haapavesti. Něco málo z nich předvedl Petr Kulhánek i návštěvníkům Café Nobel, a to jak ve statické, tak i pohyblivé formě. Jak také připomněl, polární záře jsou sice krásné, ale částice, přilétající od Slunce, mohou na Zemi způsobit i velké problémy. Pokud zemskou magnetosféru zasáhne opravdu velký chuchvalec plazmatu, dojde k magnetické bouři, která může způsobit kolaps rozvodných sítí a připravit celé regiony třeba i na několik dní o dodávku elektrické energie. „U nás jsou polární záře vidět zcela mimořádně,“ podotkl ještě Petr Kulhánek s tím, že většina lidí by je stejně nepoznala. Považovala by je nejspíš za obyčejné červánky.

 

Další cesta expedice Aurora vedla na Nordkapp, označovaný jako nejsevernější mys Evropy, a pak už do Finska, do měděného dolu Pyhäsalmi, hlubokého 1 440 metrů, kde se jim dostalo velmi vřelého přijetí. Kromě samotného dolu se účastníci expedice těšili hlavně na návštěvu zdejší mionové observatoře EMMA. Ta je ukryta v hloubce 75 metrů. Zatím je rozestavěná a v provozu jsou teprve první dva detektory mionů, částic pocházejících ze sekundárních spršek kosmického záření. Nakonec se cestovatelé vydali do Estonska, aby se podívali tzv. Ilumetské krátery – okrouhlé prohlubeniny, z nichž minimálně dvě prokazatelně vznikly při pádu velkých meteoritů asi před 6 600 lety.

 

Na vyprávění Petra Kulhánka navázala beseda s návštěvníky, kteří se kromě polárních září zajímali například u sluneční i zemský magnetismus a očekávané přepólování Země, stavbu velkého laseru v Dolních Břežanech a nebo o kulový blesk, který narozdíl od polárních září zůstává jevem dosud nevysvětleným. I tady se ale, podle Petra Kulhánka, blýská na lepší časy, protože alespoň některé typy kulových blesků už se vysvětlit podařilo. Třeba by o nich mohlo být nějaké další povídání v rámci cyklu Café Nobel. Uvidíme.

 

Frederik Velinský

 

P.S. Vše o expedici Aurora 2012 najdete na webu sdružení Aldebaran: http://www.aldebaran.cz/actions/2012_Aurora/index.html

 



OPVK_hor_zakladni_logolink_CB_cz   UJEP logo logo-IPRM_v09_090623-bez-pozadi.PNG   © 2012 UJEP