Vyděděnci až za hrob

Čest a „dobrá pověst“ měly pro člověka raného novověku velmi vysokou hodnotu a byly podmínkou pro dobré vztahy s ostatními lidmi i pro sociální postavení každého jednotlivce v rámci jeho společenství. Není proto divu, že si každý snažil svou čest chránit a ztráta dobré pověsti nebo její poškození vedly často k sociální izolaci. Toto nebezpečí hrozilo mnohým – tulákům, cizincům, nemanželským dětem ... Ztrátou cti a vyloučením ze společnosti dokonce i po smrti bývali potrestáni zločinci a sebevrazi, když jim bylo upřeno právo na pietní křesťanský pohřeb na hřbitově. Stále přibývající výsledky právní archeologie přinášejí svědectví o nedůstojném zacházení s těly popravených trestanců a sebevrahů. O jejich zahrabávání přímo u šibenic, na mrchovištích mezi uhynulými zvířaty či na jiných nepietních místech vypovídají archeologické výzkumy z období 15.- 18. století a shodují se v tom se zprávami z písemných pramenů. Hlouběji do minulosti však takových pramenů citelně ubývá, stejně jako svědectví archeologických a také přístup společnosti k těmto vyděděncům se zdá méně jednoznačný. Jednou z mnoha otázek, se kterými se potýká středověká archeologie, je tak interpretace tzv. zvláštních nebo atypických pohřbů na středověkých nekropolích či za jejich zdmi.